Když jde zubař k zubaři

Být zubařem má jednu nespornou výhodu. Přesně víte, co se bude dít.

A jednu poměrně zásadní nevýhodu. Přesně víte, co se bude dít.

Když si do mého křesla sedá pacient, je to pro mě běžná součást pracovního dne. Vyšetřím, zhodnotím situaci a podle nálezu pokračujeme. Není potřeba kolem toho vytvářet žádné zvláštní napětí ani nezačínám větou „Nebojte, nejdřív se jen podíváme.“

Když si do něj sedám já, věta od kolegy „jen se podíváme“ na mě příliš nefunguje. Moc dobře totiž vím, jak široký význam může mít v našem oboru slovo „jen“

Tentokrát jsem na druhé straně křesla já

Nemusím sledovat přípravu instrumentária. Poznávám zvuky. Vím, po čem kolega sahá, ještě, než to vezme do ruky.

„Otevřít.“

Otevřu.

„Ještě trochu?“ Ptám se…

Tuhle větu znám. Je to nejčastější slovo co denně používám.

Najednou zjišťuji, že „ještě trochu“ je z pohledu pacienta velmi relativní pojem.

Přichází vyšetření a já se pokouším být vzorným pacientem. Nezasahovat. Neradit. Nekontrolovat.

Jenže mám opačný problém. Kolega chce abych se podílel na vyhodnocení a rozhodování, jenže nyní jsem pacient já a nechci ho zdržovat.

Pak se potřebuje podívat na snímek a znát můj názor. Profesní zájem? Samozřejmě. Rozhodně nemám potřebu mít situaci pod kontrolou.

Kolega se na mě podívá tím pohledem, který velmi dobře znám. Používám ho na své pacienty, když začnou vysvětlovat, co našli večer na internetu.

Tentokrát jsem internet já. A pak přijde verdikt.

Nic dramatického. Ale bude potřeba ještě něco udělat. V tu chvíli se zvláštním způsobem rozdělím na dvě osoby.

Zubař ve mně si naprosto racionálně říká, jasná indikace, standardní postup, není co řešit.

Pacient ve mně by se rád zeptal, ale vlastně není na co…

Tohle je mimochodem velmi zajímavý okamžik profesního života.

Celé roky pacientům vysvětlujete, že lokální anestezie funguje, výkon je bez bolesti a není důvod k obavám, ale nejhorší bývá očekávání, co kdyby…

A potom někdo vezme stříkačku a jde směrem k vám.

Teorie zůstává teorií

„Píchnu.“

Vím. Dokonce přesně vím kam. A právě to bych v tuto chvíli raději nevěděl. Za chvíli už necítím půlku obličeje a začínám chápat další věc, kterou pacienti popisují a kterou z druhé strany křesla člověk nikdy úplně neocení. Pocit, že máte ret přibližně velikosti menšího polštáře.

Výkon začíná

Podle zvuku přesně poznám, co se děje. To není výhoda. Snažím se neposlouchat. To také není možné. A tak ležím, koukám do světla a přemýšlím, jestli jsem byl ke svým pacientům během posledních let dostatečně empatický.

V určité chvíli se rozhodnu, že od zítřka budu mnohem hodnější.

Pak je hotovo

„Vypláchni si.“

Posadím se a první, co chci udělat, je se trefit kelímkem do pusy a nepolít se.

Kolega čeká, chce mi výsledek ukázat, já nepotřebuji, veřím mu, proto jsem tady, ale on jinak nedá, že musím.

Prohlížím. A musím uznat, že dobrý.

A najednou se role zase vracejí na svá místa. Jenže ne úplně.

Protože zkušenost z druhé strany křesla člověku připomene něco, na co se při každodenní práci snadno zapomíná. My víme co děláme, co znamená ten zvuk, nástroj i další krok. Pacient často jen leží pod světlem, nemůže pořádně mluvit a musí nám věřit. Nebo také chce mít důvěru, odpočívat a těšit se, kdy už bude moci opět normálně fungovat.

A to je možná ta největší lekce celé návštěvy.